Tento článok nebude patriť k čitateľsky príťažlivým textom a nie je ani jeho cieľom vzbudzovať prílišnú pozornosť. Už v Písme sa hovorí, "nebude kričať, ani hlasne volať". Predstavuje však dejiny, ktoré sú našou súčasťou a napriek všetkej tragike ukazujú, čo dokáže so cťou zvládnuť človek, ktorý dôveruje Bohu.

---

Ve vězení, podle vzpomínek spoluvězňů, se choval velmi statečně a byl morální posilou fyzicky strádajícím a na duchu umdlévajícím vězňům. “Byl příkladný a obětavý člověk. Když např. vězni již nemohli vykonat práci, za což jim hrozilo snížení anebo odebrání jídla, tedy nátlak hladověním, P. Schneeweis, ačkoliv sám na tom nebyl fyzicky dobře, vězňům pomohl vykonat práci. Morálně všechny posiloval. Vyjadřoval vždy velkou důvěru v Boha.” Velkou vzpruhou, jak napsal v jednom dopise z Mírova své matce, mu byla víra v Boha.

Při soudu také byla citována slova, jež vyslovil ve vězení:

“Co sešle Bůh, nes tich a rád,
a ptej se, co chce od Tebe.
Bůh nemíní Tě sužovat,
on křížem vodí do nebe.”

Soudem to bylo považováno za projev náboženské naivity.

Po téměř desetiletém pobytu ve věznicích a následném propuštění, neměl kam jít. Neobdržel státní souhlas k výkonu kněžského povolání. Na faru, z níž byl násilně vytržen, se nesměl vrátit. Hledal nějaké zaměstnání, ale marně. Propuštěného politického vězně neměl nikdo odvahu přijmout. A tak jediným útočištěm mu byla dvaaosmdesátiletá matka a rodina bratra, žijícího v Boskovicích. Nakonec byl převeden do invalidního důchodu.

Dlouholeté věznění se negativně projevilo na jeho zdraví. Vlivem vězeňského prostředí ve Valdicích a na Mírově trpěl chorobami dýchacího a krevního ústrojí a zažívání. Podrobil se operaci nádoru na čele a akutního zánětu slepého střeva. V dopise ze dne 25. 4. 1960 píše své matce: “Prosím, abyste mi prozatím na Mírov nepsali, odjíždím totiž na klinické vyšetření.” Když již jeho zdravotní stav byl neudržitelný, byl převezen do vězeňské nemocnice v Brně-Bohunicích.

Po propuštění z vězení, v noci z 23. na 24. 7. 1961 jej postihl srdeční infarkt. V boskovické nemocnici pobyl do 15. září. Den před Silvestrem 1962 se situace opakovala. Tentokrát však naposled. Mělo to rychlý spád.

A tak P. Stanislav Schneeweis, nadějný kněz, ve svých 57 letech, dva a půl roku po propuštění z desetiletého vězení, umírá. Jeho duše odchází k Bohu, jemuž s nadšením a velkou vírou zasvětil celý svůj život.